V dnešním světě, kde je každý krok pod drobnohledem, se snadno ztratíme v myšlenkách na to, co si o nás ostatní myslí. Bojíme se, že nás někdo nepochopí, nebo že nás lidé nebudou mít rádi takové, jací opravdu jsme. Ale realita je taková, že většina lidí má svou vlastní hlavu plnou myšlenek a nikdy nezůstane u tebe tak dlouho, jak si to často myslíme. Proč si tedy dělat starosti s tím, co o nás říkají ostatní, když většinu času se stejně soustředí sami na sebe?
Realita je taková, že tě lidé budou hodnotit. Stejně jako hodnotíš ty je. Možná ti občas někdo přijde divnej, vtipnej, hezkej, trapnej… Ale nepřemýšlíš nad tím další týden, stejně jako ostatní nepřemýšlí další týden nad tebou.
Upřímně? Někteří lidé tě fakt nemusí mít rádi.
A to je úplně v pořádku. Nikdy nebudeš vyhovovat všem a ani to není potřeba. Zkuste si to přiznat – není na světě jediný člověk, který by se mohl líbit úplně každému. Každý máme jiný pohled na věc, jiný vkus a jiné preference. Co jednomu připadá vtipné, druhému trapné, co pro někoho vypadá hezky, jiný považuje za nevkusné. A to je v pořádku! Není žádný univerzální návod na to, jak být „dokonalý“ nebo „normální“, který by nás zbavil kritiky nebo narážek. Všichni jsme unikátní a to je právě na tom krásné.
Ale myslíš, že si někdo pamatuje, že ses minulý týden přeřekl/a? Nebo že jsi jednou pozdravil/a moc potichu? Nope.
Realita je taková, že většina lidí má na starost vlastní život. To, co se ti zdá jako ohromný trapas, si většina lidí ani neuvědomí nebo to zapomene do pár minut. Děláme si zbytečně starosti s maličkostmi, které ostatní ani nepostřehli. Každý má tolik vlastních myšlenek, že málokdo se bude dlouho zamýšlet nad tím, že jsi udělal/a nějakou malou chybu nebo se třeba choval/a jinak, než se očekávalo. Tak proč se kvůli tomu zbytečně stresovat?
Co když řekneš něco blbě?
Řekneš. A co? Všichni to děláme. Nikdo není bez chyby. Každý z nás se někdy přeřekne nebo řekne něco, co si potom rozmyslí. A víš co? To je normální. Být trochu trapný je součástí života. A místo toho, abychom se toho báli, je lepší si dovolit udělat chybu. Protože co je horší – mít strach a neříct vůbec nic, nebo udělat chybu a naučit se z ní? Jasně, občas se to stane, ale lidé si většinou nevšimnou, nebo to prostě přejdou, protože se všichni občas dostaneme do podobných situací.
A upřímně? Lidi si toho většinou ani nevšimnou nebo je jim to prostě fuk.
Většina lidí je ráda, že to neřekli oni. Lidé nejsou dokonalí, a tak málokdo bude trávit čas tím, že by tě za nějakou maličkost kritizoval. Naopak, spíš si toho vůbec nevšimnou. Když se sekneš, většina lidí to buď přehlédne, nebo se nad tím jen zasměje a jde dál. A pokud si to někdo všimne, často se uvolní a řekne si „uf, aspoň to neřekl/a já“. Je to jen přirozené, že někdy uděláme chyby, a ti, kdo jsou okolo nás, to berou stejně. A i kdyby to někomu připadalo trochu trapné, ve většině případů to není něco, co by si pamatovali celý život.
Přestaň si hrát filmové scény v hlavě
Ležíš každý den v posteli a vymýšlíš, co říct? Jak se na tebe kdo dívá? Co uděláš až někdo řekne něco? No přesně proto to zklamání. Život není dramatický film. Z mojí zkušenosti je lepší přestat vymýšlet scénáře a prostě žít.
Co nejhoršího se může stát?
Reálně. Co?
Že ti někdo neodpoví na zprávu? OK, tak neodpověděl. To je jeho věc.
Že se někdo podívá trochu divně? Možná si jen vzpomněl na něco jiného.
Že něco řekneš blbě? Lidi zapomínají. A ty taky.
Zkus si dovolit nebrat se tak vážně. Dovol si někdy ztrapnit se – a zjistit, že svět se nezboří. A dovol si uvědomit, že nejsi hlavní hvězda v očích všech ostatních.
Protože ve finále… každý řeší hlavně sám sebe. A ty můžeš být v pohodě.
Co když jsi přesně ten člověk, který někomu jinému pomůže najít odvahu být sám sebou? Co když tím, že budeš autentický/á, inspiruješ i ostatní?
Tvoje myšlenky jsou důležité. To, kdo jsi, je přesně to, co svět potřebuje.
PROČ SE BOJÍME BÝT SAMI SEBOU?
Bojíme se ukázat svoje pravé já, protože to znamená riskovat. Když ukážeš, kdo opravdu jsi, dává to ostatním šanci tě hodnotit. A co když tě nepochopí? Co když tě odmítnou, nebo ještě hůř – co když ti řeknou, že nejsi dost dobrý/á? To je děsivá představa, že?
A přitom ve skutečnosti, když se rozhodneš zůstat ve své „maské“, v něčem, co ti nevyhovuje, riskuješ ještě víc. Celý život se snažíš zapadat do něčeho, co není tvoje, aby ses vyhnul/a odmítnutí, ale místo toho se ti začíná rozpadat vnitřní svět. Když žiješ v něčem, co ti není přirozené, začínáš se ztrácet a postupně si začneš myslet, že to, co děláš, je jediný způsob, jak přežít ve společnosti.
A to je paradoxní. Bojíme se, že nás lidé odsoudí za to, kdo opravdu jsme – ale to, co je ještě bolestivější, je to, když nás lidé odsoudí za něco, co nejsme. Když žijeme za maskou, ztrácíme svou autenticitu a nevidíme sami sebe v pravém světle. V tu chvíli už máme pocit, že není možné být tím, kým bychom doopravdy chtěli být, protože ta maska nás začíná definovat víc než naše skutečná podstata.
Místo toho, abychom riskovali nepochopení, raději se schováváme za něco, co nás chrání, ale zároveň nás i zrazuje. A přitom, když ukážeme svou pravou tvář, možná zjistíme, že to, co si o nás lidé myslí, není tak hrozné, jak jsme si to představovali. Možná nás přijmou právě pro to, kým jsme, a místo strachu z odmítnutí se stane naše pravá podstata naším největším darem pro sebe i pro ostatní.
Tak si to zjednodušme. Neboj se být sám sebou. Nezáleží na tom, jestli občas řekneš něco trapného nebo jestli někomu přijdeš divný. Co je důležitější, je, že jsi autentický, že žiješ podle sebe a ne podle představ ostatních. A věř mi, nikdo si to nebude pamatovat dlouho. Nejlepší, co můžeš udělat, je přestat si dělat starosti o to, co si o tobě ostatní myslí, a radši se soustředit na to, jak být v souladu sám se sebou. Protože, jak se říká, svět je příliš velký na to, abys byl něčím, co nejsi.
