Být sám neznamená být osamělý
Většina z nás si to možná ani nepřizná, ale většina z nás se cítí strašně osaměle. Ale to je proto, že osamělost není o tom, kolik lidí máte kolem sebe. Můžete mít skupinu skvělých kamarádů, fungující vztah, rušný společenský život – a přesto cítit neskutečné prázdno. Proč? Protože osamělost přichází, když nám chybí opravdové spojení. Jako bychom se na všechny kolem jen dívali přes skleněnou zeď – slyšíme je, vidíme je, ale necítíme se být součástí.
Dnes, kdy jsme neustále „připojeni“ přes sociální sítě, paradoxně zažíváme ještě větší odpojení. Sdílíme útržky našich životů, ale ne naše skutečné pocity. A tak se můžeme cítit sami i v místnosti plné lidí, i na sítích plných účtů.
Opravdová blízkost nevzniká z množství kontaktů, ale z hloubky a opravdosti vztahů. A tu si musíme dovolit – přestat se bát ukázat, kdo doopravdy jsme. To je jedna z nejtěžších věcí, co znám.
Tři životy, které žijeme
Každý z nás má tři vrstvy života, který žije.
- Veřejný život – ten, který vidí všichni. Co studujeme, jaké máme koníčky, jak vypadáme navenek. Tento život se odehrává na sociálních sítích, ve škole, v práci. Je to naše vizitka pro okolní svět. Je to taky často to, jak bychom chtěli vidět my sami sebe. Takhle chceme, aby si lidé mysleli že doopravdy vypadáme.
- Soukromý život – ten, který znají jen naši blízcí. Rodina, přátelé, lidé, kterým dovolíme nahlédnout za oponu. Tady sdílíme své radosti i bolesti, ale stále si necháváme některé věci pro sebe. Spoustu lidí kolem nás už ví naše trápení, nebo starosti, ale pořád to není ani náhodou všechno.
- Nejhlubší, tajný život – ten, o kterém neví nikdo. Myšlenky, které nás děsí. Vzpomínky. Věci o kterých nemluvíme, ať už z jakéhokoliv důvodu.
Čím větší část našeho života se skrývá v té třetí vrstvě, tím těžší břemeno neseme. Tím osamělejší se cítíme. Protože tajemství nejsou jen slova, která neříkáme – jsou to cihly, které stavíme kolem svého srdce. Čím víc si toho necháváme pro sebe, tím víc se k nám ostatní nemůžou dostat.
Proč prostě nemůžeme být sami sebou?
Možná proto, že jsme od dětství zvyklí se přizpůsobovat. Hledáme přijetí, protože patřit někam je základní lidská potřeba. A tak se učíme hrát roli, která se od nás očekává.
A protože všichni si na něco hrajou, vypadá to, že opravdová verze nás je nepřijatelná.
Jenže lidé nepotřebují, abyste byli „cool“. Opravdu ne. To, po čem podvědomě touží, je opravdovost. Když jste autentičtí, dáváte ostatním svolení být autentičtí také.
Problém je v tom, že si to málokdo dovolí. Chtěla bych vás inspirovat k tomu být více upřímní sami k sobě, více se snažit říkat věci tak jak je cítíte, i když vím, že je to těžký.
Každý má víc verzí sama sebe, něco čím se chceme chlubit, něco, co nikdo nemá nikdy vidět. A klíč k autentičnosti je dokázat si je přiznat stejnou měrou. Přijmout to, co nás dělá krásnými, i to, co nás děsí.
Ano, tím se stáváme zranitelnými. A ano, někteří nás kvůli tomu možná odsoudí. Ale jiní nás díky tomu opravdu uvidí – poprvé, doopravdy. Když máme na sobě neustále masku, nikomu nepomáháme, ani sobě. Lidé kolem nás budou soudit vždycky. Ale ať raději soudí to co je opravdové, než naše skvělé masky.
Síla není v přetvářce, ale v opravdovosti
Malé dítě, když cítí bolest, prostě pláče. Nestará se o to, jestli ho někdo vidí, jestli ho soudí, co si o tom asi myslí ostatní děti na hřišti? Neřeší, jestli je to „trapné“. Prostě reaguje přirozeně.
Kde jsme tu schopnost ztratili?
Společnost nás naučila, že máme být silní – ale my to zaměňujeme s předstíráním. Slýcháme „fake it till you make it“, ale co kdybychom to nahradili: „Buď sám sebou a nikdy na to nezapomeň.“
Už jsme viděli hodně přetvářek, síla je v tom, kdo jsme doopravdy. Skutečná síla spočívá v otevřenosti, v tom, že si dovolíme prožívat naše emoce a ne je skrývat za maskami. Každý den si připomínat, že není třeba se bát ukázat zranitelnost, že v ní může být obrovská síla. Když dovolíme sami sobě být pravdiví, vnitřně silní a autentičtí, neexistuje nic silnějšího než pravda.
Kdo jsme, když sundáme všechny masky, které jsme si vytvořili, aby nás chránily před posuzováním? Jsme lidé. A lidskost je to, co nás spojuje, to, co nás dělá silnými ve své jedinečnosti.
Jedině skrze lidskost dokážeme cítit opravdové spojení s lidmi kolem nás, do té doby jsme každý pod svou perfektní maskou sám.
Tak se nebojte, až vás někdo uvídí, bez přetvářky, bez her, tak ucítíte, že to stojí za to.
